Hana Chajdová: Czechitas, datová analýza a poněkud adrenalinový projekt

Aneb co se do mého hlavního projektu nevešlo

Hlavní aktéři:  

- Ti, kteří byli v pozadí: moje obětavá máma, moje zvídavá dcera Kateřina, moji milí synové Štěpán a Lukáš (zrovna procházející pubertou, takže je třeba brát je s rezervou), moji kamarádi Alice a Olin, moji sousedi a naše kočička Žanynka J.

- Ti, kteří byli v Czechitas vidět a slyšet: lektoři a organizátoři z Czechitas, všechny spoluczechity, zejména Katka Tmějová díky jejímu neotřelému pohledu na svět a pro její poznámky k výuce, které byly k věci, ale zároveň tak osvěžující J a Vlaďka Skalová, se kterou jsme si padly do oka hned v čajovně, a  která dokáže vždy udeřit hřebíček na hlavičku, ovšem s grácií sobě vlastní a pozitivním pohledem na věc, moje zlatá mentorka Lenka Kmeťová a já, Hanka Chajdová.

Byla jednou jedna magistra analytické chemie, kterou život zavál úplně mimo obor, který vystudovala (úspěšně i s dcerkou, která se narodila hned po prváku). Dcerka vyrostla v šikovnou mladou slečnu, která úspěšně vystudovala pro změnu svoji vysokou školu a jednoho dne mámě při rozhovoru po telefonu povídá:

- „Mami, nechtěla bys zkusit přihlásit se do kurzu datové analýzy?“

- „No, bylo by fajn zase trochu zapojit hlavu a naučit se něco nového, ale nevím, nevím, jestli bych nějaký kurz zvládla a stíhala.“

- „Mami, ty jsi šikovná a inteligentní ženská a navíc, bude to kurz, který pořádají hlavně ženský pro ženský. Víš, já už na jednom jejich workshopu byla a je to super.“

- „To zní zajímavě, ale nevím, co si pod tím mám přesně představit.“

- „Tak mi slib, že půjdeš alespoň na jejich meetup.“  

A tak se stalo. Do tří dnů přišla máma ke Káti a povídá: „Káťo, byla jsem na tom meetupu a moc mě to láká. Vypadá to, že jsou tam i bezva ženský, ale nedokážu si představit, jak bych to stíhala se svým pracovním nasazením a navíc s těma mýma puberťákama.“

-„Já bych ti je mohla někdy o sobotách pohlídat“, řekla Káťa „a taky v úterý bych mohla mít Lukyho u sebe, aby nebyl sám, když je Štěpa na intru. A třeba by se naučil i trochu vařit.“

-„To zní docela dobře, ale ještě to budu muset probrat s babičkou. Ono je to totiž 2x v týdnu a ještě tam jsou nepovinné předměty a exkurze, takže někdy 3x v týdnu a navíc i jeden víkend sobota i neděle a musela bych mít taky čas se na to někdy i učit.“

-„Takže se tam přihlásíš? Pošleš životopis?“

-„Ráda bych, ale oni tam po nás chtějí i videovizitku. To nedám.“

-„Tak ji natočíme u nás. Přijeď a já tě natočím na mobil.“

-„Tak jo.“

A opět, jak se domluvily, tak i udělaly. Po několikerém zkoušení a mazání a zkoušení a mazání, náruživém brainstormingu a opětném zkoušení a mazání, což celkem zabralo asi 3 hodiny, se zrodila minutová videovizitka. Mámě detailistce se pořád něco nezdálo, ale termín odevzdání se blížil, a tak zavřela oči, nahrála videovizitku a životopis na Google drive, Káťa to odpálila a bylo to. „Uvidíš, mami, určitě tě vyberou.“

Nebudu vás dále napínat. Mámu, tedy mě, opravdu vybrali.

To, co v dalších týdnech následovalo, jsem si ale nepředstavovala ani ve snu. Byl to fakt nářez.

Stíhala jsem jít jen do práce, přijít z práce, zavézt syna k dceři, jít na přednášku nebo exkurzi, vyzvednout syna, dojet domů a jít spát. Druhý den zase do práce, rychle něco navařit, aby bylo další den co na oběd nebo na večeři, nakoupit, ukrást si trochu času alespoň na to, abych otevřela sešit s poznámkami z přednášek nebo exkurzí, pokusit se nainstalovat na mého stařečka (32bitový notebook) potřebný software, což nešlo, takže řešit vypůjčení 64bitového notebooku od dcery. Opět do práce, opět na exkurzi, koupit si chytrý mobil, abych mohla být i přes den na Slacku, sejít se s Vlaďkou, která mi ho pomohla zprovoznit, užít si chvíli klidu v neděli a načerpat trochu sil, opět do práce, na rodičák do školy, na exkurzi, nakoupit, domů, navařit, v pondělí do volejbalu, spát, opět do práce, na přednášku, jet k dceři instalovat software, protože notebook zlobil, na intr vyzvednout nemocného syna, povolat babičku, vzít si k sobě do ložnice do postele alespoň na 2 noci druhého syna, aby neonemocněl taky (což znamenalo téměř se nevyspat, protože syn v noci cestuje po celé posteli), jít do práce, na nákup, vysypat bio odpad na kompost, vyhnat z chodby sousedovic kočky, atd. Prostě každodenní kolotoč + DA. Neděle se stala toužebně očekávaným dnem, kdy se mohl člověk trochu déle vyspat a pak slavnostně otevřít na chvilku notebook a něco z probírané látky si zkusit, než se pro změnu začali synové hádat o to, kdo bude na počítači, kdo má vyklízet myčku, kdo se bude dřív sprchovat ... Doma na mě únava padala na každém kroku. Na přednáškách a exkurzích jsem si ale připadala vždycky čerstvá. Jednak díky využití automatů s kávou J, ale i proto, že se vždy probíraly tak zajímavé a nové věci. Hltala jsem to, jak se dalo, ale mým hlavním nepřítelem byl nedostatek času. Tolik věcí bych si přála vyzkoušet a s někým probrat spousty otázek, které se mi honily hlavou. Strýček Google ví sice všechno, ale je to neskutečný žrout času. Přišel okamžik, kdy bylo třeba vymyslet nějaké téma projektu. No, to se lehce řekne, ale když je někdo v tomto směru naprosto nepopsaný list a má informace pouze z pár přednášek, tak je to dosti frustrující. No nic. Nakonec jsem vymyslela dokonce několik témat projektů. Hrdě jsem se s nimi vydala pochlubit na setkání v čajovně. Bohužel jsem na všechny dostala stejnou odpověď: „To je hrozně zajímavý téma, ale kde k němu vezmeš data?“ V tu dobu jsem ještě vůbec nechápala, co se tím vlastně myslí, kde je ten zakopaný pes? Až když jsme měly lekci „Čištění dat“, tak jsem to trochu pochopila. Lektorka Zuza si ke mně sedla, podívala se na údaje z Českého statistického úřadu, které jsem hrdě předložila a řekla mi onu památnou větu: „Tak to bys, holka, čistila ještě dlouho po termínu odevzdání projektu. Data z ČSÚ jsou jedny z nejhorších datových zdrojů. Podívej se třeba na tyhlety meziheadry. To je docela síla.“ Soucitně jsem pokývala hlavou a v duchu jsem začala šílet, protože původní termín odevzdání zadání projektu byl už druhý den. Naštěstí se pak posunul, ale i tak jsem další zdroje dat hledala hluboko do noci. Chtěla jsem najít něco, k čemu bych měla alespoň trochu nějaký vztah. Zaujaly mě tabulky medailistů Letních olympijských her z let 1886 – 2008. Ukázala jsem je mentorce Leničce, ale ta byla zklamaná: „To jsou data, která jsou v každé učebnici datové analýzy, Hani.“ –„To je možné“, řekla jsem, „ale nechtěla bych strávit celou dobu projektu jenom čištěním dat, chtěla bych si v projektu vyzkoušet i další věci, které jsme probíraly a navíc rekreačně hraju volejbal a plážový volejbal a občas taky tenis, takže mám ke sportu hezký vztah.“ Ukázalo se, že jsem s kratší dobou na čištění dat vsadila na dobrou kartu. A to jsem ještě nevěděla, v jakém stylu se bude odehrávat finále v týdnu těsně před termínem odevzdání vypracovaného projektu. Prozatím jsem byla ve stádiu, kdy jsem si zkoušela na internetu naučit něco v SQL, domluvila jsem se s Katkou Tmějovou, že se sejdeme u ní a volný pátek z prodlouženého víkendu budeme věnovat čištění dat a pokusíme se je pak naimportovat do databáze MSSQL. Měly jsme v čerstvé paměti excelentní výkony Pavla Lasáka při nepovinných hodinách Excelu, a tak jsme neváhaly a jaly se je ihned využívat. Výsledek se nakonec dostavil, ale nikdy bych si nemyslela, že se s tím stráví tolik času. Tohle je ostatně věta, která by se dala připsat ke každému kroku, ze kterých se projekt skládal. J Třeba takový příkazový řádek – u toho jsme strávily při importu do SQL věčnost. Nejde z něho nic okopírovat, pořád se nám při tom objevovala nějaká chybová hlášení…a tak jsem v duchu děkovala svému umění psát všemi deseti. A zkoušela to znovu a znovu a znovu… J Vzhledem k tomu, že jsme s Katkou měly stejnou mentorku, využily jsme možnosti společné konzultace a domluvily jsme se na další víkend, že jej opět strávíme spolu u Katky a naše zlatá mentorka Lenička za námi přijede. Chystaly jsme se na konzultaci s ní poctivě celý den, byl opět pátek a před námi poslední týden práce na projektu. V neděli 10. 12. je termín odevzdání projektu. Ale teď se vraťme k pátku odpoledne. O děti už bylo postaráno, návštěva mentorky se blížila. Do tohoto frmolu se mi ozývaly bolesti zad. Asi z dlouhého sezení v práci, v autě a na přednáškách. Lenička dorazila, trpělivě odpovídala na naše dotazy, střídavě jsme plnily zadané úkoly a zabraly jsme se do toho tak, že jsme ani nevnímaly čas. Lenička odjížděla večer a my jsme obě ještě dodělávaly, co jsme mohly. A moje záda víc a víc bolela.  Katka mi nabídla, že u ní můžu přespat, abych nemusela jezdit tam a zpátky, a další den že půjdeme rovnou na lekci PowerBI do Kiwi. Záda jsem necítila, a tak jsem ráda nabídku přijala. Káťa mi záda namazala, alespoň na chvíli se mi podařilo usnout. Ráno jsem ovšem téměř nebyla schopná vstát z postele, bolest se stupňovala. Opět máznout záda a rychle oblíknnout, nasnídat a hurá na autobus směr Campus. Katka vzala lahvičku s bylinnými výtažky s sebou. Vždycky se mi po nich tak na hodinu ulevilo. A taky jsem dostala vypůjčený polštářek pod zadek, protože svůj jsem neměla. Nepočítala jsem s tím, že nepojedu domů, ale přímo na výuku. Předběžně jsme se s Katkou domluvily, že za ní zase v neděli přijedu a budeme pracovat na projektu u ní, protože to bylo fajn. Spolu nám to šlo hezky. Radily jsme se, co nevěděla jedna, věděla druhá, nemusely jsme tolik využívat „strýčka Googla“ a šetřily jsme tím čas. Polštářek jsem plánovala dovézt v neděli s sebou a vrátit jí ho. J

Ačkoli jsem po každé sobotní přednášce využívala možnosti zůstat ještě déle, abych se koučů nebo lektora přeptala na cokoli, co mě jen tak zajímalo nebo napadlo v souvislosti s projektem, z lekce PoweBI s Honzou Mayerem (i když to bylo opět super), jsem kvůli zádům spěchala co nejdříve na autobus a na vlak, abych byla co nejdříve doma. Večer jsem padla do postele jako podťatá, záda mě hodně zlobila. V hlavě mi blesklo, že už to bolí docela intenzivně, tak jestli bych si neměla zajet na pohotovost pro nějakou injekci, lidově řečeno, nechat si opíchat záda. Už jsem ale neměla sílu. Tu poslední jsem vydala na to, abych si nachystala věci na druhý den ke Katce. S bolestmi jsem se zkroutila do klubíčka na bok, což byla poloha, kde jsem cítila trochu úlevu a usnula jsem. Nad ránem jsem chtěla jít na záchod. Snažila jsem se na posteli posadit, ale ucítila jsem strašnou křeč a bolest, která mi vystřelovala od kříže do kyčle a dál do stehna a pod koleno. Vymrštila jsem se do luku a stoupla si rychle na druhou nohu, opírala se o desku v nohách postele a snažila se dát druhou nohu do takové polohy, aby křeč přešla. Na chvíli se to podařilo. Přidržujíce se, čeho se dalo, jsem došla na záchod. Sednout bylo utrpení, vstát taky, znovu se rozejít taky, pravou nohu jsem od kotníku dolů necítila, zbytek nohy mi tuhl a mravenčil. Kvůli bolesti jsem dýchala tak, jako kdybych měla každou chvíli rodit. Došla jsem do postele a zkroutila jsem se na bok do klubíčka. To byla jediná poloha, ve které prudká bolest na chvíli zmizela. Rána jsem se nemohla dočkat. Vzala jsem telefon a volala svojí kamarádce Alici, jestli by byla tak hodná a zavezla mě na pohotovost do Blanska. „Jé, Hani, ty máš něco se zádama? Já mám jak na potvoru zánět průdušek. Pošlu Ti Olina.“ Olin je přítel od Alice. Domluvila jsem se s ním, že se obleču a on si mezitím sepíše, co má koupit, když už bude mít cestu do Blanska a přijede pro mě. Poprosila jsem moji mámu, aby mi s oblíkáním pomohla, vzala jsem si s sebou věci ke Katce a notebook a věřila jsem, že přijedu na pohotovost, opíchají mi záda, posedím si chvíli v čekárně, než injekce zabere a pak budu dále pokračovat do Brna za Katkou. Zvenku jsem uslyšela motor přijíždějícího auta. To už jel Olin. Vydala jsem se na cestu ze schodů, neboť bydlíme u známých v 1. patře rodinného domu se dvěma bytovými jednotkami. Pomaličku jsem to zvládla. Nejhorší bylo vydržet sedět na sedadle v autě. Podkládala jsem se overballem, abych si trochu ulevila. V nemocnici jsem dopajdala s obličejem zkřiveným bolestí na první otevřené oddělení, kterým byla chirurgie. Zaklepala jsem na dveře ordinace. Nejdříve mi nikdo neotvíral, po 5 minutách ticha přišla sestra a zeptala se, jestli mám úraz. Řekla jsem jí, že do tohoto stavu jsem se probudila, takže mě poslala o patro výš na normální pohotovost. Sotva jsem se držela na nohou, z bolesti mi bylo špatně. Při náhledu do čekárny se mi zatmělo před očima. Ještě 4 lidi přede mnou. Musím vydržet. Naštěstí se jedna paní z čekárny zvedla hned, jakmile mě viděla ve dveřích a zaklepala na dveře ordinace, ještě než jsem se k nim doštrachala. Vyšla sestra a soucitně se na mě podívala. Vydechla jen: „Vy trpíte.“ V duchu jsem se usmála nad tím, jak se tím, co bylo vidět na první pohled, ještě musí ujistit slovně. „Pojďte prosím dovnitř, paní doktorka se na vás podívá.“

Ukázalo se, že moje představa o píchnutí injekce, počkání si na chodbě, než zabere a odjezd směr Brno, byla hodně daleko od toho, co poté následovalo. Paní doktorka mě ihned hospitalizovala na oddělení neurologie, kde mi nasadily kapačky. Byla jsem z toho v šoku. Jak se to tak mohlo stát? Vždyť jsem se ještě včera domlouvala s Katkou, že u ní budeme spolu pracovat na projektech. No jo, projekt. Mám toho ještě tolik dodělávat. Zavolala jsem Olinovi, že se z nákupu může vrátit hned domů, že si mě v nemocnici nechali. Pak mojí mámě, která byla taky v šoku. Místo aby jela domů do Přerova a odpočinula si, čekala ji další směna starosti o domácnost a o kluky. Navíc blíže neurčeného trvání. Sakra. To je tedy situace.

Po kapačce proti bolesti a poté na uvolnění svalů se mi trochu ulevilo a usnula jsem. Ráno mě zavezli na rentgen, pan doktor se za mnou stavil a řekl mi, že se bude snažit objednat mě na čtvrtek na magnetickou rezonanci do Prostějova.

- „Cože? Na magnetickou rezonanci?“

-„No ano, to je běžný postup. Necítíte nohu od kotníku dolů, takže se musí zjistit přesně, co se tam děje. Když to bude v pořádku, budete moci jít v pátek domů.“

Další den a velká vizita mi přinesly opět změnu. Prohlédl mě i pan primář, schválil postup mého ošetřujícího lékaře, akorát při kontrole termínu zjistili, že ve čtvrtek už nemají volno, takže výlet do Prostějova na magnetickou rezonanci se bude konat v pátek.

-„A když to bude dobré, tak mě v pátek po magnetické rezonanci pustíte domů?“

-„Když se stihnete vrátit tak, abych tady ještě byl, tak ano. Jinak v sobotu.“

Takže teď už zbývá jenom čekat, co se na tom magnetu ukáže. Doufám, že to bude dobré a že stihnu poslední přednášku v sobotu „Data a marketing“. No jo, v týdnu jsem se ale měla ještě 2x setkat s mojí mentorkou ohledně závěrečného projektu. To se bude muset nějak vykomunikovat. Ještě že mám s sebou notebook a je tu wifina. Na Skype jsem Leni napsala vzkaz:

„Ahoj Leni, prosím Tě, potřebovala bych si s Tebou domluvit nějaký krizový plán, protože jsem v nemocnici na kapačkách se zádama. V pátek mám teprve jít na magnetickou rezonanci, takže do té doby nebudu moct nikam. Když to dobře půjde, tak mě pustí v sobotu ráno, takže pojedu na poslední výuku do Brna a v neděli do půlnoci se má ten projekt odevzdat. Myslíš, že to můžem nějak zvládnout?“

Leňa ujistila sebe, jestli můžu pracovat na počítači a mě, že to určitě zvládneme, protože už mě čeká jen ta nejlehčí část. A smajlík. můžeš tam pracovat na počítači? Jasně že to zvládneme

A jak řekla, tak se i stalo. Domlouvaly jsme se přes Skype. Byly to sice nestandardní a místy náročné podmínky, práci na počítači jsem prostřídávala s kapačkami, odpočinkem, lékařskými vizitami a pro mě momentálně nadlidskými výkony, kdy jsem si měla dojít na záchod nebo do sprchy. Častokrát jsem se špatně soustředila, protože jsme byly na pokoji tři a zbývající dvě spolupacietky si nechtěly nechat ujít některé televizní pořady a ve zbývajícím čase vedly čilou konverzaci, ale záda se pomalinku lepšila.

Napsala jsem mail Leničce Franců, aby věděla co a jak a taky aby mě omluvila z exkurzí i z poslední sobotní výuky. Mrzelo mě to. Na exkurzi ve čtvrtek s nepovinným předmětem Machine Learning jsem byla velmi natěšená. Nedalo se ale nic dělat. Prostě to bylo jinak. Lenička mi napsala moc krásný a milý povzbuzující vzkaz a dokonce se ptala, jestli by mě mohly s holkama navštívit v sobotu o přestávce na oběd. Myslela si totiž, že jsem v nemocnici v Bohunicích. Měla jsem z toho radost, i když jsem jí musela upřesnit, že jsem v nemocnici v Blansku a že to by za polední přestávku nestihly. J Taky mě ujistila, že si nemusím dělat starosti s prezentací, že bude úplně v pořádku, když odevzdám projekt.

Ve čtvrtek večer jsem byla nervózní, protože mě čekal na druhý den výlet do Prostějova a navíc se mi zdálo, že mám strašně málo času. Pak jsem ale opět sedla ke Skypu a napsala Leni co a jak. Opět mě podržela a slíbila, že můžu kdykoli napsat dotaz na Skype, že v sobotu bude online.

V pátek ráno mi vůbec nebylo dobře. Mám klaustrofobické sklony, a když jsem si uvědomila, že budu asi 20 minut ležet zavřená v nějakém tunelu, vůbec jsem nebyla nadšená. Naštěstí jakmile jsem se oblékla na cestu, přišla sestřička se sedativy. Hodila jsem prášek do sebe a byla jsem připravená.

Cesta sanitkou probíhala vleže, na vyšetření jsem čekala asi 15 minut taky na lehátku. Pak mě zavezli do vyšetřovny, přelezla jsem si na jiné, speciální lehátko a zavřela jsem oči. Do ruky jsem dostala balonek, který jsem měla v případě nějakých problémů zmáčknout, aby mě z tunelu vytáhli, ještě špunty do uší, protože přístroj dělá velký randál a šlo se na to. Vůbec nevím, jak to tam vypadalo. Slyšela jsem jen vzdálený hluk a cítila vydýchaný vzduch. Oči jsem otevřela, až když jsem cítila, že jsem z uzavřeného prostoru zase venku. Oblékla jsem se, chvíli jsem čekala na výsledek a šupajdila zase sanitkou zpátky do nemocnice v Blansku. Pan doktor za mnou přišel chvíli po příjezdu, ještě jsem se ani nestačila převléct zpátky do pyžama.

-„Tak paní Chajdová, necháme si vás tady přes víkend. Nález na magnetické rezonanci není moc příznivý. Je tam vidět úštěpek. Pošleme vás v pondělí ještě na konzultaci na neurochirurgii do Bohunic.“

-„A jaké jsou varianty léčby?“

-„Pokud to bude dobré, tak budete v nemocnici ještě asi 14 dní rehabilitovat.“

-„A když ne? Tak budu muset jít na operaci?“

-„Nebudeme spekulovat. Uvidíme, co nám řeknou v pondělí.“

Pan doktor odkvačil užívat víkendu a mně zbývalo v tomto rozpoložení plném dohadů a nejistoty dokončit projekt. Poslala jsem zprávu všem svým blízkým a kamarádkám, a protože jsem byla ještě pod sedativy, nezbývalo, než se z jejich účinku jít vyspat. Před večerem, když jsem se probudila, jsem si pobrečela. Bylo toho na mě v tu chvíli nějak moc. Pak jsem se ale uklidnila, řekla jsem si, že se musím vzchopit, protože dřív než v pondělí se stejně nic dalšího nedozvím a přede mnou je nedělní deadline odevzdání projektu.

V sobotu jsem nemohla dospat. Zdálo se mi totiž o okamžiku, který se mi ve spaní vybavil a který se stal poslední listopadový týden. Šla jsem ze schodů dolů v dlouhé domácí sukni. Normálně nehodím. Lítám. Sukni jsem si na schodech přistoupla, noha se mi skrčila pod zadek a druhou půlkou zadku jsem dopadla na schody a sjela asi o 3 schody níže, ale hned jsem pokračovala nášlapem na druhou nohu, protože to vyšlo tak, že schody zrovna skončily a bylo tam už víc místa, takže jsem ani neupadla, otevřela dveře z chodby a odnesla bioodpad na kompost. „Musím to říct panu doktorovi, protože se mě ptal, jestli jsem někde nespadla a já jsem mu pořád tvrdila, že ne. A on to ani pád v pravém smyslu slova nebyl. V tu chvíli jsem normálně pokračovala v tom, co jsem dělala, akorát se od té doby bolesti zad zhoršovaly. A ze soboty na neděli jsem pak už nad ránem nevydržela a musela jsem navštívit pohotovost.“ Ráno jsem se vydala za panem doktorem, ale ten neměl o víkendu službu. Byla tam nějaká jiná paní doktorka, která mi řekla, že to musím říct svému ošetřujícímu lékaři, až přijde v pondělí. Ulevilo se mi.

V sobotu jsem pracovala a v neděli taky, za asistence Leni po Skypu. Všechno se zvládlo. V neděli večer jsem jí poslala ještě konečnou verzi projektu a sklidila jsem od ní pochvalu a smajlíka. Spokojená jsem umístila projekt na blog a ještě jsem stihla i do pár projektů nakouknout. Holky psaly mnohdy nejen o tom, co v projektu dělaly, ale také o tom, jak se při tom cítily, jaké byly jejich dílčí úspěchy i neúspěchy. Rozhodla jsem se napsat ještě jeden příspěvek na blog. O tom, co bylo v pozadí toho mého projektu. Třeba to bude jednou inspirací pro další Czechity, aby vydržely a nevzdávaly se, i když se budou jejich plány a představy hroutit a síly docházet. HOLKY, V CZECHITAS JSOU SAMÉ FAJN BABY. NENECHAJÍ VÁS VE ŠTYCHU, POKUD VY SAMY TO NEVZDÁTE. TAK TO NEVZDÁVEJTE. ANI JÁ TO NEVZDÁVÁM.

V pondělí jsem se na neurochirurgii v Brně dozvěděla, že operace není nutná, pokud se bude můj zdravotní stav zlepšovat tak, jako doposud. Večer jsem v posteli zasedla k notebooku a pustila se do závěrečného testu. Bylo to sice opět s kulisou televizního vysílání a konverzace spolupacientek, ale zvládla jsem to.

V úterý jsem opravila životopis a poslala ho Leničce Franců na mail, aby ho mohla poskytnout zástupcům spolupracujících firem. Ještě jednou se mi ozvala moje mentorka Leňa a navrhla mi, že když nemůžu ve čtvrtek prezentovat na galavečeru, co bych na to řekla, kdyby odprezentovala za mě. Souhlasila jsem a pustila jsem se ještě do poslední části svého boje. Po přeložení z neurologie na rehabilitační oddělení jsem si připravila slidy na prezentaci, poslala je Leni a oddechla jsem si. HOTOVO.

Teď už mě čeká jen dokončit rehabilitaci a pak ještě rekonvalescence doma, ale vím, že budu v pořádku. Bude to ještě chvíli trvat a taky bolet. Zítra, 15. 12. má moje máma narozeniny. Zavolám jí a za všechno jí poděkuju. Víc zatím z nemocnice nezvládnu. Taky nevím, jaké budeme mít letos Vánoce. Kde je vůbec budu trávit. Jestli s klukama u mojí mámy nebo u dcery. O dárcích ani nemluvě. Budou to samé maličkosti, ale důležité je, že budu doma a ne v nemocnici. KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ.

V DOBĚ, KDY UMÍSŤUJI TENTO PŘÍSPĚVEK NA BLOG, SE KONÁ ZÁVĚREČNÝ GALAVEČER V IMPACT HUB BRNO A JÁ JSEM TROCHU SMUTNÁ, ŽE TAM NEMŮŽU BÝT TAKY. ZA MĚ BUDE PREZENTOVAT MOJE MENTORKA LENIČKA. VŠEM ZE SRDCE PŘEJU, AŤ SI TO KRÁSNĚ UŽIJOU. MYSLÍM NA NĚ. PODLE MĚ JSME BYLY PRIMA PARTA. TROCHU JE MI LÍTO, ŽE UŽ JE NEUVIDÍM VŠECHNY POHROMADĚ.

JEŠTĚ JEDNOU MOC A MOC DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ MI POMÁHALI A POVZBUZOVALI MĚ. A VĚŘTE MI, ŽE JSEM JEDNU CHVÍLI BYLA OPRAVDU HODNĚ DOWN. POZNALA JSEM SPOUSTU BÁJEČNÝCH LIDÍ, O KTERÝCH JSEM JEŠTĚ PŘED 3 MĚSÍCI NEMĚLA ANI TUŠENÍ, ŽE JSOU. JEDNAK V CZECHITAS, ALE I V NEMOCNICI. OVĚŘILA JSEM SI, ŽE SE NA SVÉ BLÍZKÉ, SOUSEDY A KAMARÁDY MŮŽU SPOLEHNOUT, NAUČILA SE SPOUSTU ZAJÍMAVÝCH VĚCÍ A TO ZA TO STOJÍ. BYLA TO OPRAVDU CENNÁ ZKUŠENOST.